„Pražská škola“ bylo na mezinárodních odborných fórech už v roce 1931 pevně etablovaným označením pro Pražský lingvistický kroužek // PLK (dále Kroužek) (✍Ehlers, 2005:8). V lingvistickém kontextu spojení „Pražská škola“ s ohledem na zřetelný program Kroužku v jeho „klasickém období“ v letech 1926 až 1945 funguje také jako označení pro uplatnění funkčně-strukturální metody při výkladu systému a fungování jazyka. Tento přístup k výkladu jaz. byl nejprve rozvinut v oblasti fonologie a poté i v jiných oblastech lingvistického bádání, funkčně-strukturální metodologie se ale uplatnila také v jiných humanitních oborech, takže označení „Pražská škola“ v návaznosti na Kroužek zdaleka není jen označením pro uplatnění funkčně-strukturální metodologie v rámci fonologie a lingvistiky. S ohledem na pozdější členitost názorů na funkčně-strukturální výklad jazyka by pro poválečné období bylo možno hovořit o „pražských školách“.

Kroužek, z něhož P.š. vzešla, se poprvé sešel 6. října 1926 v pracovně č. anglisty V. Mathesia při přednášce hostujícího H. Beckera. Strukturální pohled na jaz. ovšem Mathesius podal již v práci O potenciálnosti jevů jazykových (1911). Pro Mathesiovu zakladatelskou roli a jeho význam při formování lingvistického profilu Kroužku se mu dostalo zasloužené pozornosti (mj. ✍Vachek, 1982; ✍Leška, 1995; ✍Nekula, 1999; ✍Daneš, 1991, ✍Daneš, 2003, ✍Daneš, 2005; ✍Toman, 2011). Vedle Mathesia se ustavující schůzky Kroužku zúčastnil i B. Havránek, R. Jakobson, J. Rypka a B. Trnka. Větší veřejné vystoupení ale Kroužek absolvoval až při 1. mezinár. kongresu lingvistů v Haagu (1928). Pro něj členové Kroužku spolu Ch. Ballym a A. Secheheyem, žáky F. de Saussura, zformulovali program synchronní lingvistiky a postupně pak uchopili a rozpracovali de Saussurovy koncepty jako ↗langue a parole, ↗signifié a signifiant spolu s konceptem jejich ↗arbitrárnosti v opozici k ↗ikoničnosti, jakož i koncepty ↗centrum a periferie, synchronie a diachronie či syntagma a paradigma (srov. mj. ✍Leška & Nekvapil ad., 1987; ✍Čermák, 2003; ✍Toman, 2011). Skutečný průlom pro Kroužek ale znamenaly až jeho Teze prezentované v roce 1929 na 1. mezinár. sjezdu slavistů v Praze. Teze (1929) vyšly v nově založeném periodiku Travaux du Cercle Linguistique de Prague, jehož studie ve francouzštině, angličtině a němčině se obracely na mezinárodní odbornou veřejnost při konferencích a kongresech v Praze (1930), Ženevě (1931), Amsterodamu (1932), Londýně (1935), Kodani (1936) aj. K zakladatelské generaci Kroužku patřili vedle již jmenovaných osobností rovněž J. Mukařovský, N. S. Trubeckoj a S. Karcevskij, jmenovat by ale bylo možno i P. Bogatyreva, D. Čyževského, M. Weingarta, R. Welleka, Ĺ. Nováka nebo kolegy z Německé univerzity v Praze (srov. mj. ✍Toman, 2011; ✍Ehlers, 2005, ✍Ehlers, 2011, ✍Čermák & Poeta ad., 2012). Někteří z jmenovaných přináleželi k ruské či ukrajinské emigraci v Praze (✍Kopřivová, 2001; ✍Andreyev & Savicky, 2004). Právně Kroužek existoval od 1. prosince 1930 a jeho účelem bylo dle prvního článku stanov „pracovati na základě metody funkčně-strukturální o pokroku lingvistického bádání“ (✍Toman, 2011:280).

✍Toman (2011) Kroužek ukazuje jako uskupení, které se nejen hlásilo ke kolektivnímu způsobu práce při uplatnění funkčně-strukturální metodologie, ale také organizovaně, a dokonce až bojovně vystupovalo na domácích a zahraničních fórech. Přesto se v něm uchovala názorová tolerance a pluralita: s ohledem na téma a cíle výkladu někdy do popředí více vystupuje přístup strukturní, jindy funkční, s postupem času se posiluje přístup sémiotický, a to nejen při výkladu jazykového ↗znaku, ale také a zvláště v literárněvědném bádání (ke znaku a sémiotice srov. mj. ✍Leška, 1995; ✍Münch, 2003; ✍Sládek, 2014b). Jména referentů pravidelných setkání i témata jejich přednášek na půdě Kroužku ukazují jak vzrůstající věhlas kroužku, tak jeho otevřenost vůči jiným oborům. Tak v Kroužku vystoupili např. L. Tesnière, L. Brun, J. N. Tyňanov, O. Fischer, V. Jirát, A. V. Isačenko, O. Jespersen, V. Brøndal, E. Utitz, R. Carnap, L. Hjelmslev, E. Husserl, É. Benveniste ad. (✍Čermák & Poeta ad., 2012). Vedle podnětů zdomácnělého herbartismu a Masarykovy (či Brentanovy) filozofie, jež recipoval zvl. Mathesius (lit. viz výše), či ekonomického výkladu teleologie (srov. ✍Osolsobě, 2003; ✍Kořenský, 2008) tak Kroužek dostal řadu podnětů ze zahraničí. Vedle de Saussurova strukturalismu (lit. viz výše) a ruského formalismu (srov. mj. ✍Wellek & Warren, 1949; ✍Ehrlich, 1955; ✍Glanc, 2005) působily při formování P.š. také podněty fenomenologie, celostní psychologie aj. (srov. mj. ✍Holenstein, 1975; ✍Münch, 2003).

Funkčně-strukturální fonologie konstituovaná v průběhu 30. let organizovaným vystupováním členů Kroužku na mezinárodních fórech přitom na zvukovém materiálu nejen zformulovala klíčové pojmy jako příznakovost, binární opozice, distinktivní rys, invariant aj., ale sehrála klíčovou roli také při rozpracování funkčně-strukturální metodologie jako takové. Na domácí půdě na sebe Kroužek upozornil v r. 1932 mj. vystoupením k otázkám ↗jazykové kultury, v níž se vymezil vůči ↗purismu v okruhu ↗Naší řeči a na které pozitivně reagovala širší kulturní veřejnost, k jejímž avantgardním kruhům pěstoval např. R. Jakobson intenzivní kontakty (srov. např. ✍Toman, 2011). Na veřejnost se členové Kroužku vědomě obraceli také prostřednictvím Československé vlastivědy (Sv. 3 – Jazyk), hesly Ottova slovníku naučného nové doby (srov. např. ✍Čermák, 2008), ale i prostřednictvím Prager Rundschau n. Prager Tagblattu. Zásady jazykové kultury byly dále rozvíjeny jak v teorii ↗funkčních stylů, ↗spisovného jazyka a ↗jazykové správnosti, tak ve školních mluvnicích a učebnicích a v pozdějších ↗pravopisných reformách (✍Bermel, 2007). V březnu 1935 byl založen časopis ↗Slovo a slovesnost, který s přetržkou za 2. světové války vychází dodnes.

Léta 1925 až 1945 (✍Vachek, 1972) či 1948 (✍Toman, 2011) se považují za klasické období P.š., přičemž její dosah byl ke konci tohoto období značně omezen smrtí N. Trubeckého v r. 1938, vynucenou emigrací R. Jakobsona, uzavřením č. vysokých škol a výrazným utlumením činnosti Kroužku v době protektorátu, které spočívalo nejen v zastavení vydávání Travaux a posléze i Slova a slovesnosti (✍Čermák & Poeta ad., 2012:40n.). Oživení činnosti Kroužku v původním rozsahu a zaměření stála po 2. světové válce v cestě nejen nepřízeň doby, ale i Mathesiova smrt v r. 1945 a Jakobsonovo prozíravé setrvání v emigraci, kde jeho myšlenky formovaly mj. strukturální přístupy N. Chomského a M. Halleho, klíčových aktérů generativní gramatiky a fonetiky. Změny ve veřejné a vědecké sféře spjaté s nástupem KSČ s sebou přinesly nejprve požadavek ↗marrismu a po kritice marrismu požadavek důsledného uplatnění marxismu v ↗marxistické lingvistice a literární vědě. Koncem 40. let je činnost Kroužku de facto zastavena, na počátku 50. let byl Kroužek de iure včleněn do Jazykovědného sdružení. Došlo ale i na sebedestrukci Kroužku, deklarativní rozchody s metodologií P.š., osobní útoky a personální postihy (✍Toman, 2011; ✍Nekula & Ehlers, 1996; ✍Míšková, 2003; ✍Sgall, 2005). V lingvistice byla kontinuita funkčně-strukturálního bádání alespoň zčásti možná tam, kde byla tématicky a metodologicky slučitelná s marxismem a kde terminologicky nevybočovalo z dobového vědeckého diskursu. V uvolněnější atmosféře 60. let se původní členové i jejich žáci pokusili o obnovení činnosti Kroužku a začali vydávali Travaux linguistiques de Prague. Někteří reprezentanti P.š. byli nicméně v době tzv. normalizace vytlačeni na okraj oficiálních institucí podobně, jako tomu bylo v 50. letech. V r. 1990 se z iniciativy O. Lešky činnost Kroužku obnovila a po čase začaly vycházet i Prague Linguistic Circle Papers: Travaux du Cercle linguistique de Prague n.s.

Lingvistický přínos Kroužku se spatřuje především v požadavku i realizaci synchronního popisu jaz. jako dynamického systému, který překonal mechanické rozlišení diachronie a synchronie a obrátil pozornost na imanentní vývoj jaz. systému, jakož i ve výkladu jaz. jednotek jako jednotek funkčních a spolu s tím ve vypracování metod funkčně-strukturální lingvistiky, jež P.š. rozpracovala zprvu pro oblast fonologie, ale posléze i morfologie, lexikologie, syntaxe a textové lingvistiky. V neposlední řadě se jeho přínos spatřuje také v důrazu na společenské funkce jazyka, jak jsou diskutovány v souvislosti s formováním teorie ↗jazykové kultury (viz též výše), ↗funkčních stylů, ↗funkcí jazyka i ↗komunikačního modelu (lit. srov. v příslušných heslech). Pro českou i světovou lingvistiku, v jejímž rámci je P.š. viděna v širším kontextu funkční i formální lingvistiky (✍Novák & Sgall, 1968; ✍Luelsdorff, 1994; ✍Sgall, 2008; ✍Vykypěl, 2009 aj.), mělo zvláštní význam rozpracování konceptu funkce i rozpracování ↗funkční gramatiky, včetně funkční syntaxe, i ↗aktuálního členění větného či ↗funkční perspektivy větné v podání Mathesiově, Danešově, Firbasově aj. (srov. mj. ✍Daneš, 1985, ✍Daneš, 1987, ✍Daneš, 2003; ✍Firbas, 1992). Spolu s tím se měnil pohled na jazyk i výklad speciálních jazykových fenoménů: pojetí jazyka jako organismu vytlačila pojmová ↗metafora konstrukce, která stojí v pozadí výkladu jazyka jako systému a struktury (✍Nekula, 2000; ✍Ehlers, 2005) a s níž je spjat i pojem a výklad jazykových rovin; od genealogické klasifikace jazyků, která sleduje jejich odlišení v důsledku divergence (rozrůznění), s nímž se vyrovnává ↗historickosrovnávací metoda v jazykovědě, obrátil např. Havránek pozornost k míšení jazyků a Trubeckoj, Jakobson či Skalička k ↗jazykovým svazům z pohledu synchronní strukturální typologie, jež pak zformulovala mj. i koncept lingvistické charakteristiky (✍Mathesius, 1926; ✍Mathesius, 1930; ✍Vykypěl, 2006; ✍Vykypěl, 2007).

Funkčně-strukturální metoda se dočkala značného domácího i zahraničního rozšíření nejen při výkladu jazyka a literatury ve strukturální jazykovědě a literární vědě, ale i v etnografii (P. Bogatyrev, R. Jakobson, C. Lévi Strauss aj.), teorii divadla (J. Veltruský, I. Osolsobě, H. Schmid aj.), estetice, muzikologii, antropologii, filozofii či sociologii. Uchopení pojmosloví i dějin Kroužku se zprvu věnoval především ✍Vachek (1966), ✍Vachek (1972), ✍Vachek (1999), ✍Vachek (2005), projekt Kroužku s ohledem na jeho hlavní aktéry a širší intelektuální kontext se jako celek pokusili postihnout ✍Toman (2011) a ✍Sériot (2002). Vznikly i specializované studie a monografie k recepci lingvistického programu P.š. v zahraničí, tj. např. monografie k recepci strukturalismu v Německu (✍Ehlers, 2005). Literárněvědné a estetické studie, v nichž se manifestuje dosah zahraniční recepce P.š. ve světové literární vědě a estetice, vydal v komentované edici ✍Sládek (2014), který si klade mj. i otázku, co je pražský strukturalismus a jak ho lze nazřít z pohledu poststrukturalistické kritiky (✍Sládek, 2006). Dějiny Kroužku i vývoj metodologie P.š. v klasickém období a její recepci lze sledovat v komentovaných vydáních dílčích prací i komentovaných vybraných či sebraných spisech N. Trubeckého, R. Jakobsona (v č. ✍Jakobson, 1995), V. Mathesia (✍Mathesius, 1947; ✍Mathesius, 1982), V. Skaličky (✍Čermák a kol. (eds.), 2004–2006), B. Trnky (✍Trnka, 1990), J. Veltruského (✍Veltruský, 1999), P. Bogatyreva (✍Bogatyrev, 1971; ✍Bogatyrev, 2011); J. Mukařovského (✍Mukařovský, 2000–2001, aj., resp. v edicích korespondence a vzpomínek (srov. v č. např. ✍Jakobson, 1993; ✍Havránková & Toman, 2001; ✍Havránková, 2008), vydáních dokumentů (✍Čermák & Poeta ad., 2012), monografiích či sbornících věnovaných klíčovým osobnostem Kroužku (mj. ✍Macura & Schmid, 1999; ✍Kuldánová, 2002), resp. prostřednictvím „Strukturalistické knihovny“ brněnského nakladatelství Host.